Alice's Abenteuer im Wunderland

ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

   Zwölftes Kapitel.

   12

   Alice ist die Klügste.

   ALENČINO SVĚDECTVÍ

   „Hier!“ rief Alice, in der augenblicklichen Erregung ganz vergessend, wie sehr sie die letzten Minuten gewachsen war; sie sprang in solcher Eile auf, daß sie mit ihrem Rock das Pult vor sich umstieß, so daß alle Geschworne auf die Köpfe der darunter sitzenden Versammlung fielen. Da lagen sie unbehülflich umher und erinnerten sie sehr an ein Glas mit Goldfischen, das sie die Woche vorher aus Versehen umgestoßen hatte.

   "ZDE!" zvolala Alenka. Úplnězapomněla ve vzrušení okamžiku, o kolik vyrostla za posledních několik chvil, a vyskočila s takovým spěchem, že okrajem své sukénky převrhla. lavici porotcůa vysypala je všechny na hlavy pod nimi shromážděného obecenstva; a tu uzřeli ubozí porotci zmítajíce sebou a velmi jí připomínajíce skleněnou nádrž se zlatými rybkami, kterou náhodou převrhla minulého týdne.

   „Oh, ich bitte um Verzeihung,“ rief sie mit sehr bestürztem Tone, und fing an, sie so schnell wie möglich aufzunehmen; denn der Unfall mit den Goldfischen lag ihr noch im Sinne, und sie hatte eine unbestimmte Art Vorstellung, als ob sie gleich gesammelt und wieder in ihr Pult gethan werden müßten, sonst würden sie sterben.

   "Ó, tisíckrát prosím za odpuštění!" vykřikla tónem velkého zděšení, a začala milé porotce sbírat, jak jen rychle dovedla, neboťnehoda se zlatými rybkami jí dosud vězela v hlavěa ona se nejasnějaksi domnívala, že nesesbírá-li je ihned a neposadí zpět, kam patří, určitězahynou.

   „Das Verhör kann nicht fortgesetzt werden,“ sagte der König sehr ernst, „bis alle Geschworne wieder an ihrem rechten Platze sind – alle,“ wiederholte er mit großem Nachdrucke, und sah dabei Alice fest an.

   "V líčení se nemůže pokračovat," řekl Král velmi vážným hlasem, "dokud nebudou všichni porotci zpátky řádněna svých místech - ale všichni," opakoval s velkým důrazem, pohlížeje přísněna Alenku.

   Alice sah sich nach dem Pulte um und bemerkte, daß sie in der Eile die Eidechse kopfunten hineingestellt hatte, und das arme kleine Ding bewegte den Schwanz trübselig hin und her, da es sich übrigens nicht rühren konnte. Sie zog es schnell wieder heraus und stellte es richtig hinein. „Es hat zwar nichts zu bedeuten,“ sagte sie für sich, „ich glaube, es würde für das Verhör ganz eben so nützlich sein kopfoben wie kopfunten.“

   Alenka se podívala na lavici porotcůa viděla, že ve spěchu posadila ještěrku Vaňka hlavou dolů, a ten, ubožák, nemoha se pohnouti, smutněmával svým dlouhým ocáskem. Ihned ho uchopila a posadila hlavou vzhůru; "ne, že na tom mnoho záleží," řekla si k sobě; "myslím, že je nám tu při tomto líčení stejněplatný hlavou vzhůru jako vzhůru nohama."

   Sobald sich die Geschwornen etwas von dem Schreck erholt hatten, umgeworfen worden zu sein, und nachdem ihre Tafeln und Tafelsteine gefunden und ihnen zurückgegeben worden waren, machten sie sich eifrig daran, die Geschichte ihres Unfalles aufzuschreiben, alle außer der Eidechse, welche zu angegriffen war, um etwas zu thun; sie saß nur mit offnem Maule da und starrte die Saaldecke an.

   Jakmile se porotci trochu vzpamatovali z leknutí, způsobeného touto nehodou, a jakmile se nalezly jejich tabulky a kamínky a byly jim vráceny, dali se pilnědo práce a začali popisovat historii celé příhody, všichni mimo Vaňka, jenž se zdál příliš zmožen, než aby mohl dělati něco jiného, nežli seděti s otevřenou hubou a dívati se do stropu soudní síně.

   „Was weißt du von dieser Angelegenheit?“ fragte der König Alice.

   "Co víte o celé věci?" otázal se Král Alenky.

   „Nichts!“ sagte Alice.

   "Nic," řekla Alenka.

   „Durchaus nichts?“ drang der König in sie.

   "Vůbec nic?" naléhal Král.

   „Durchaus nichts!“ sagte Alice.

   "Vůbec nic," řekla Alenka.

   „Das ist sehr wichtig,“ sagte der König, indem er sich an die Geschwornen wandte. Sie wollten dies eben auf ihre Tafeln schreiben, als das weiße Kaninchen ihn unterbrach. „Unwichtig, meinten Eure Majestät natürlich!“ sagte es in sehr ehrfurchtsvollem Tone, wobei es ihn aber mit Stirnrunzeln und verdrießlichem Gesichte ansah.

   "To je velmi důležité," řekl Král, obraceje se k porotě. Porotci to zrovna začínali zapisovat na své tabulky, když Krále přerušil Bílý Králík: "Vaše Veličenstvo chtělo ovšem říci ,nedůležité`," řekl velmi uctivým tónem, ale přitom se mračil a dělal na Krále obličejem významné posuňky.

   „Unwichtig, natürlich, meinte ich,“ bestätigte der König eilig, und fuhr mit halblauter Stimme für sich fort: „wichtig – unwichtig – unwichtig – wichtig –“ als ob er versuchte, welches Wort am besten klänge.

   "Ovšem, nedůležité, jsem chtěl říci," pravil spěšné Král a pokračoval polohlasem k sobě "důležité - nedůležité - nedůležité - důležité -" jako by uvažoval, které z obou slov zní lépe.

   Einige der Geschwornen schrieben auf „wichtig“, und einige „unwichtig.“ Alice konnte dies sehen, da sie nahe genug war, um ihre Tafeln zu überblicken; „aber es kommt nicht das Geringste darauf an,“ dachte sie bei sich.

   Někteří porotci si zapsali "důležité" a někteří "nedůležité" , Alenka to viděla, ježto byla dosti blízko, aby mohla nahlédnouti do jejich tabulek; "ale naštěstí na tom vůbec nezáleží ", pomyslila si u sebe.

   In diesem Augenblick rief der König, der eifrig in seinem Notizbuche geschrieben hatte, plötzlich aus: „Still!“ und las dann aus seinem Buche vor: „Zweiundvierzigstes Gesetz. Alle Personen, die mehr als eine Meile hoch sind, haben den Gerichtshof zu verlassen.“

   V tom okamžiku Král, jenž už nějakou chvíli něco zapisoval do svého zápisníku, zvolal: "Ticho!" a přečetl ze své knihy: "Zákon čtyřicátý druhý: Veškeré osoby vyšší jedné míle musí opustit soudní síň."

   Alle sahen Alice an.

   Všichni se dívali na Alenku.

   „Ich bin keine Meile groß,“ sagte Alice.

   "Já nejsem vyšší jedné míle," řekla Alenka.

   „Das bist du wohl,“ sagte der König.

   "Jste," řekl Král.

   „Beinahe zwei Meilen groß,“ fügte die Königin hinzu.

   "Skoro celé dvěmíle," dodala Královna.

   „Auf jeden Fall werde ich nicht fortgehen,“ sagte Alice, „übrigens ist das kein regelmäßiges Gesetz; Sie haben es sich eben erst ausgedacht.“

   "Tak ať, ale já nepůjdu," řekla Alenka; "a mimo to není tožádný zákon: vy jste si to zrovna teďvymyslil."

   „Es ist das älteste Gesetz in dem Buche,“ sagte der König.

   "Je to nejstarší zákon v celé knize," řekl Král.

   „Dann müßte es Nummer Eins sein,“ sagte Alice.

   "Pak by to mělo být Číslo Jedna," řekla Alenka.

   Der König erbleichte und machte sein Notizbuch schnell zu. „Gebt euer Urtheil ab!“ sagte er leise und mit zitternder Stimme zu den Geschwornen.

   Král zbledl a spěšnězavřel svůj zápisník. "Uvažujte o svém výroku," řekl porotětichým, chvějícím se hlasem.

   „Majestät halten zu Gnaden, es sind noch mehr Beweise aufzunehmen,“ sagte das weiße Kaninchen, indem es eilig aufsprang; „dieses Papier ist soeben gefunden worden.“

   "Ještěmusí přijít další důkazy o vině, ráčí-li Vaše Veličenstvo," řekl Bílý Králík, vyskočiv na nohy u velikém spěchu: "právěbyl nalezen tento papír."

   „Was enthält es?“ fragte die Königin.

   "Co je v něm?" řekla Královna.

   „Ich habe es noch nicht geöffnet,“ sagte das weiße Kaninchen, „aber es scheint ein Brief von dem Gefangenen an – an Jemand zu sein.“

   "Ještějsem ho neotevřel," řekl Bílý Králík, "ale zdá se, že je to dopis, který obžalovaný napsal pro - pro někoho."

   „Ja, das wird es wohl sein,“ sagte der König, „wenn es nicht an Niemand ist, was, wie bekannt nicht oft vorkommt.“

   "Tak to jistěbude," řekl Král, "ledaže by ho byl psal pro nikoho, což, víte, není obvyklé."

   „An wen ist es adressirt?“ fragte einer der Geschwornen.

   "Komu je adresován?" otázal se jeden z porotců.

   „Es ist gar nicht adressirt,“ sagte das weiße Kaninchen; „überhaupt steht auf der Außenseite gar nichts.“ Es faltete bei diesen Worten das Papier auseinander und sprach weiter: „Es ist übrigens gar kein Brief, es sind Verse.“

   "Není vůbec adresován," řekl Bílý Králík, "a nic na něm ani není napsáno." Nato rozevřel papír a dodal: "A nakonec to není vůbec dopis: jsou to verše."

   „Sind sie in der Handschrift des Gefangenen?“ fragte ein anderer Geschworner.

   "Je to rukopis obžalovaného?" otázal se jiný z porotců.

   „Nein, das sind sie nicht,“ sagte das weiße Kaninchen, „und das ist das Merkwürdigste dabei.“ (Die Geschwornen sahen alle ganz verdutzt aus.)

   "Nikoli, není," řekl Bílý Králík, "a to je na tom to nejpodivnější." Celá porota se dívala bezradně.

   „Er muß eines Andern Handschrift nachgeahmt haben,“ sagte der König. (Die Gesichter der Geschwornen klärten sich auf.)

   "Pak musil napodobit rukopis někoho jiného," řekl Král. Tváře porotcůse opět vyjasnily.

   „Eure Majestät halten zu Gnaden,“ sagte der Bube, „ich habe es nicht geschrieben, und Niemand kann beweisen, daß ich es geschrieben habe, es ist keine Unterschrift darunter.“

   "Ráčí-li Vaše Veličenstvo," řekl Srdcový Kluk, "já jsem to nepsal a oni nemohou dokázat, že jsem to psal: není to podepsáno."

   „Wenn du es nicht unterschrieben hast,“ sagte der König, „so macht das die Sache nur schlimmer. Du mußt schlechte Absichten dabei gehabt haben, sonst hättest du wie ein ehrlicher Mann deinen Namen darunter gesetzt.“

   "Jestliže jste to nepodepsal," řekl Král, "tak je to jenom tím horší. To jste jistězamýšlel nějakou špatnost, jinak byste sebyl podepsal jako poctivý člověk."

   Hierauf folgte allgemeines Beifallklatschen; es war der erste wirklich kluge Ausspruch, den der König an dem Tage gethan hatte.

   Celá soudní síňpropukla v potlesk: byla toprvá opravdu chytrá věc, kterou Král toho dne řekl.

   „Das beweist seine Schuld,“ sagte die Königin.

   "To dokazuje jeho vinu," řekla Královna.

   „Es beweist durchaus gar nichts!“ sagte Alice, „Ihr wißt ja noch nicht einmal, worüber die Verse sind!“

   "Nic takového to nedokazuje!" řekla Alenka. "Vždyťani nevíte, o čem ty verše jsou!"

   „Lies sie!“ sagte der König.

   "Přečtěte je," řekl Král.

   Das weiße Kaninchen setzte seine Brille auf. „Wo befehlen Eure Majestät, daß ich anfangen soll?“ fragte es.

   Bílý Králík si nasadil brýle. "Kde mám začít, ráčí-li Vaše Veličenstvo?" otázal se.

   „Fange beim Anfang an,“ sagte der König ernsthaft, „und lies bis du an’s Ende kommst, dann halte an.“

   "Začněte na začátku," řekl Král vážným hlasem, "a pokračujte, až přijdete ke konci, pak přestaňte."

   Dies waren die Verse, welche das weiße Kaninchen vorlas: –

   Toto jsou verše, které Bílý Králík četl:

„Ich höre ja du warst bei ihr,
 Und daß er mir es gönnt;
 Sie sprach, sie hielte viel von mir,
 Wenn ich nur schwimmen könnt’!

"On řekl mi, žes u ní byl
 a mluvil o mněs ním;
 Ona mi velmi měla v zlé,
 že plavat neumím.

Er schrieb an sie, ich ginge nicht
 (Nur wußten wir es gleich):
 Wenn ihr viel an der Sache liegt,
 Was würde dann aus euch?

On vzkázal, že jsem odešel,
 (což, víme, pravda jest):
 Půjdou-li věci takto dál,
 kterou se dáte z cest?

Ich gab ihr eins, sie gab ihm zwei,
 Ihr gabt uns drei Mal vier;
 Jetzt sind sie hier, er steht dabei;
 Doch alle gehörten erst mir.

Já je dal jí, on zase jim,
 vy pak je dali nám:
 Ačvšechny byly nejdřív mé,
 zas vrátily se k vám.

Würd’ ich und sie vielleicht darein
 Verwickelt und verfahren,
 Vertraut er dir, sie zu befrei’n,
 Gerade wie wir waren.

Zapletu-li se já či on
 v tu nepříjemnou věc,
 tu doufáme, že vrátíte
 jim volnost nakonec.

Ich dachte schon in meinem Sinn,
 Eh’ sie den Anfall hätt’,
 Ihr wär’t derjenige, der ihn,
 Es und uns hindertet.

Já domníval se, že jste byl
 (než na ni záchvat pad)
 překážkou mezi ním a mnou,
 a jí a námi snad.

Sag’ ihm um keinen Preis, daß ihr
 Die Andern lieber war’n;
 Denn keine Seele außer dir
 Und mir darf dies erfahr’n.“

Jen neprozraď; že nade vše
 je ony měly rády;
 to musí zůstat tajemstvím
 jen mezi kamarády."

   „Das ist das wichtigste Beweisstück, das wir bis jetzt gehört haben,“ sagte der König, indem er sich die Hände rieb; „laßt also die Geschwornen –“

   "To je nejdůležitější výpověď, kterou jsme dosud slyšeli," 'řekl Král, mna si ruce; "tak teď aťtedy porota - -"

   „Wenn es Einer von ihnen erklären kann,“ sagte Alice (sie war die letzten Paar Minuten so sehr gewachsen, daß sie sich gar nicht fürchtete, ihn zu unterbrechen), „so will ich ihm sechs Dreier schenken. Ich finde, daß auch keine Spur von Sinn darin ist.“

   "Dovede-li. to kterýkoli z nich vysvětliti," řekla Alenka (v několika posledních minutách vyrostla již do takové velikosti, že se ani trochu nebála Krále přerušit), "dám mu pětník. Já nevěřím, že je ve všech těch verších nejmenší špetka smyslu."

   Die Geschwornen schrieben Alle auf ihre Tafeln: „Sie findet, daß auch keine Spur von Sinn darin ist;“ aber keiner von ihnen versuchte, das Schriftstück zu erklären.

   Všichni porotci si zapisovali na tabulky: "Ona nevěří, že je ve všech těch verších nejmenší špetka smyslu", ale žádný se nepokusil verše vysvětlit.

   „Wenn kein Sinn darin ist,“ sagte der König, „das spart uns ja ungeheuer viel Arbeit; dann haben wir nicht nöthig, ihn zu suchen. Und dennoch weiß ich nicht,“ fuhr er fort, indem er das Papier auf dem Knie ausbreitete und es prüfend beäugelte, „es kommt mir vor, als könnte ich etwas Sinn darin finden. ‚– wenn ich nur schwimmen könnt’!‘ du kannst nicht schwimmen, nicht wahr?“ wandte er sich an den Buben.

   "Není-li v nich žádného smyslu," řekl Král, "pak nás to ušetří velké spousty nesnází, víte, jelikož jej nepotřebujeme hledat. A přece, nevím - nevím," pokračoval, rozprostíraje si verše na kolena a nahlížeje do nich jedním okem, "zdá se mi, že v nich nakonec přece jen vidím jakýsi smysl. ,-- že plavat neumím --`, vy neumíte plavat, že ne?" dodal, obraceje se k Srdcovému Klukovi.

   Der Bube schüttelte traurig das Haupt. „Seh’ ich etwa danach aus?“ (was freilich nicht der Fall war, da er gänzlich aus Papier bestand.)

   Srdcový Kluk smutnězavrtěl hlavou. "Vypadám na to?" řekl. (Což opravdu nevypadal, jsa jen z papíru.)

   „Das trifft zu, so weit,“ sagte der König und fuhr fort, die Verse leise durchzulesen. „‚Nur wußten wir es gleich‘ – das sind die Geschwornen, natürlich – ‚Ich gab ihr eins, sie gab ihm zwei –‘ ja wohl, so hat er’s mit den Kuchen gemacht, versteht sich –“

   "Tak to by tak dalece bylo v pořádku," řekl Král a tlumeněsi začal verše pro sebe přeříkávat: " ,-což, víme, pravda jest` - to se ovšemtýká poroty - ,já je dal jí, on zase jim` ! no tuto máme, zde říká, co s koláči udělal, víte - -"

   „Aber es geht weiter: ‚Jetzt sind sie hier,‘“ sagte Alice.

   "Ale dál stojí - ,zas vrátily se k vám`," řekla Alenka.

   „Freilich, da sind sie ja! er steht dabei!“ sagte der König triumphirend und wies dabei nach den Kuchen auf dem Tische und nach dem Buben; „nichts kann klarer sein. Dann wieder – ‚Eh sie den Anfall hätt’‘ – du hast nie einen Anfall gehabt, Liebe, glaube ich,“ sagte er zu der Königin.

   "Nu, a tuhle jsou!" zvolal Král vítězoslavně, ukazuje na mísu koláčůna stole. "Nic nemůže být jasnějšího, než je tohle. A pak dál - ,- než na ni záchvat pad -` na vás, má drahá, nikdy, myslím, nepadl záchvat?" řekl, obraceje se ke Královně.

   „Niemals,“ rief die Königin wüthend und warf dabei der Eidechse ein Tintenfaß an den Kopf. (Der unglückliche kleine Wabbel hatte aufgehört, mit dem Finger auf seiner Tafel zu schreiben, da er merkte, daß es keine Spuren hinterließ; doch nun fing er eilig wieder an, indem er die Tinte benutzte, die von seinem Gesichte herabträufelte, so lange dies vorhielt.)

   "Nikdy!" vykřikla Královna zuřivěa hodila přitom kalamářna Vaňka. Nebohý malý Vaněk byl již zanechal psaní na tabulce prstem, shledav, že to nezanechává žádných stop; teďvšak opět začal horlivěpsát, užívaje k tomu inkoustu, který mu tekl potůčky po tváři.

   „Dann ist dies nicht dein Fall,“ sagte der König und blickte lächelnd in dem ganzen Saale herum. Alles blieb todtenstill.

   "Pak vám ta slova nepadnou," řekl Král, rozhlížeje se kolem sebe s úsměvem. V soudní síni však bylo mrtvé ticho.

   „– ’s ist ja ’n Witz!“ fügte der König in ärgerlichem Tone hinzu – sogleich lachte Jedermann. „Die Geschwornen sollen ihren Ausspruch thun,“ sagte der König wohl zum zwanzigsten Male.

   "To je slovní hříčka!" dodal Král uraženým hlasem, a všichni se horlivědali do smíchu. "Nechťporota uvažuje o svém výroku," řekl Král, toho dne už asi po dvacáté.

   „Nein, nein!“ sagte die Königin. „Erst das Urtheil, der Ausspruch der Geschwornen nachher.“

   "Ne, ne!" zvolala Královna. "Rozsudek napřed - výrok poroty potom."

   „Dummer Unsinn!“ sagte Alice laut. „Was für ein Einfall, erst das Urtheil haben zu wollen!“

   "Nesmysl!" řekla Alenka hlasitě. "To je nápad, chtít rozsudek před výrokem poroty!"

   „Halt den Mund!“ sagte die Königin, indem sie purpurroth wurde.

   "Vy buďte ticho!" vykřikla Královna, zrudnuvši do tmava.

   „Ich will nicht!“ sagte Alice.

   "To nebudu!" řekla Alenka.

   „Schlagt ihr den Kopf ab!“ brüllte die Königin so laut sie konnte. Niemand rührte sich.

   "Srazte jí hlavu!" ječela královna pronikavým hlasem. Nikdo se však nepohnul.

   „Wer fragt nach euch?“ sagte Alice (unterdessen hatte sie ihre volle Größe erreicht). „Ihr seid nichts weiter als ein Spiel Karten!“

   "Kdo si z vás bude něco dělat!" řekla Alenka, která již tou dobou byla vyrostla do své přirozené velikosti. "Vždyťjste jen pouhá hromádka karet!"

   Bei diesen Worten erhob sich das ganze Spiel in die Luft und flog auf sie herab; sie schrie auf, halb vor Furcht, halb vor Ärger, versuchte sie sich abzuwehren und merkte, daß sie am Ufer lag, den Kopf auf dem Schoße ihrer Schwester, welche leise einige welke Blätter fortnahm, die ihr von den Bäumen herunter auf’s Gesicht gefallen waren.

   Sotva to dořekla, vznesla se celá hromádka do vzduchu a sesypala se na ni; Alenka vykřikla, napůl uleknutím a napůl hněvem, a jak se je pokoušela odraziti shledala, že leží na břehu řeky, hlavu položenu v klíněsvé sestry, která jí z tváře zlehka odmetala suché listí, jež na ni spadalo ze stromů.

   „Wach auf, liebe Alice!“ sagte ihre Schwester; „du hast mal lange geschlafen!“

   "Probuďse, drahá Alenko," řekla sestra. "Jak jsi to dlouho spala."

   „O, und ich habe einen so merkwürdigen Traum gehabt!“ sagte Alice, und sie erzählte ihrer Schwester, so gut sie sich errinnern konnte, alle die seltsamen Abenteuer, welche ihr eben gelesen habt. Als sie fertig war, gab ihre Schwester ihr einen Kuß und sagte: „Es war ein sonderbarer Traum, das ist gewiß; aber nun lauf hinein zum Thee, es wird spät.“ Da stand Alice auf und rannte fort, und dachte dabei, und zwar mit Recht, daß es doch ein wunderschöner Traum gewesen sei.

   "Ó, měla jsem takový divný sen!" řekla Alenka a vyprávěla, jak nejlépe si je dovedla upamatovati, všechna ta podivná dobrodružství, o nichž jste právě četli; a když ukončila, políbila ji sestra a řekla: "To byl opravdu podivný sen, má drahá; ale teďpospěš a utíkej k svačině, je už hodněpozdě."

   Aber ihre Schwester blieb sitzen, wie sie sie verlassen hatte, den Kopf auf die Hand gestützt, blickte in die untergehende Sonne und dachte an die kleine Alice und ihre wunderbaren Abenteuer, bis auch sie auf ihre Weise zu träumen anfing, und dies war ihr Traum:

   Alenka tedy vstala a odběhla, přemýšlejíc cestou, jaký to byl podivuhodný sen. Její sestra však zůstala seděti, opírajíc hlavu o ruku, pozorujíc zapadající slunce a myslíc na malou Alenku a její podivuhodná dobrodružství, až sama upadla v jakési snění, a toto byl její sen:

   Zuerst träumte sie von der kleinen Alice selbst: wieder sah sie die kleinen Händchen zusammengefaltet auf ihrem Knie, und die klaren sprechenden Augen, die zu ihr aufblickten – sie konnte selbst den Ton ihrer Stimme hören und das komische Zurückwerfen des kleinen Köpfchens sehen, womit sie die einzelnen Haare abschüttelte, die ihr immer wieder in die Augen kamen – und jemehr sie zuhörte oder zuzuhören meinte, desto mehr belebte sich der ganze Platz um sie herum mit den seltsamen Geschöpfen aus ihrer kleinen Schwester Traum.

   Nejprve snila o malé Alence samotné a poznovu jí Alenčiny drobné ruce objímaly kolena a Alenčiny jasné oči vzhlížely do jejích očí - znovu slyšela její hlas a viděla podivné pohození hlavou, jímž se zbavovala vlásků, které si nechtěly dát říci a padaly jí do očí - a jak mu tak pozorně naslouchala nebo zdála se naslouchati, vše kolem ní oživlo podivuhodnými stvořeními Alenčina snu.

   Das lange Gras zu ihren Füßen rauschte, da das weiße Kaninchen vorbeihuschte – die erschrockene Maus plätscherte durch den nahen Teich – sie konnte das Klappern der Theetassen hören, wo der Faselhase und seine Freunde ihre immerwährende Mahlzeit hielten, und die gellende Stimme der Königin, die ihre unglücklichen Gäste zur Hinrichtung abschickte – wieder nieste das Ferkel-Kind auf dem Schoße der Herzogin, während Pfannen und Schüsseln rund herum in Scherben brachen – wieder erfüllten der Schrei des Greifen, das Quieken von dem Tafelstein der Eidechse und das Stöhnen des unterdrückten Meerschweinchens die Luft und vermischten sich mit dem Schluchzen der unglücklichen falschen Schildkröte in der Entfernung.

   U nohou jí zašustěla dlouhá tráva pod spěšnými kroky Bílého Králíka - v nedalekém rybníčku šplouchala utíkající ulekaná myška - slyšela zvonění talířůa šálkůnekonečné svačiny Zajíce Březňáka a jeho přátel, i pronikavý hlas Královny, odsuzující nešťastné její hosty k smrti - znovu kýchalo děťátko-vepřík na Vévodčiněklíněza zvuku rozbíjených talířůa mís znovu byl vzduch pln skřeku Gryfona, skřípání ještěrčina kamínku o tabulku, dušeného sténání potlačovaných morčat a do toho všeho se mísilo vzdálené vzlykání nešťastné Falešné Želvy.

   So saß sie da, mit geschlossenen Augen, und glaubte fast, sie sei im Wunderlande, obgleich sie ja wußte, daß sobald sie die Augen öffnete, Alles wieder zur alltäglichen Wirklichkeit werden würde; das Gras würde dann nur im Winde rauschen, der Teich mit seinem Rieseln das Wogen des Rohres begleiten; das Klappern der Theetassen würde sich in klingende Heerdenglocken verwandeln und die gellende Stimme der Königin in die Rufe des Hirtenknaben – und das Niesen des Kindes, das Geschrei des Greifen und all die andern außerordentlichen Töne würden sich (das wußte sie) in das verworrene Getöse des geschäftigen Gutshofes verwandeln – während sie statt des schwermüthigen Schluchzens der falschen Schildkröte in der Ferne das wohlbekannte Brüllen des Rindviehes hören würde.

   Tak seděla se zavřenýma očima a napolo věřila, že se sama octla v podzemní říši divů, ačkoli věděla, že nepotřebuje než oči otevřít a vše se promění v šedou skutečnost: tráva bude šustět pouze dotykem větru - rybníček se bude čeřit vlnícím se rákosím - zvonění šálků čajové společnosti se změní v pouhé cinkání zvonkůpasoucích se ovcí a ostré Královniny výkřiky v pokřikování pasáčka - kýchání dítěte, skřek Gryfonův a všechny ty ostatní podivné zvuky, věděla, se změní ve zmatený hluk nádvoří venkovského statku, a bučení krav v dálce nastoupí namísto těžkého vzlykání Falešné Želvy.

   Endlich malte sie sich aus, wie ihre kleine Schwester Alice in späterer Zeit selbst erwachsen sein werde; und wie sie durch alle reiferen Jahre hindurch das einfache liebevolle Herz ihrer Kindheit bewahren, und wie sie andere kleine Kinder um sich versammeln und deren Blicke neugierig und gespannt machen werde mit manch einer wunderbaren Erzählung, vielleicht sogar mit dem Traume vom Wunderlande aus alten Zeiten; und wie sie alle ihre kleinen Sorgen nachfühlen, sich über alle ihre kleinen Freuden mitfreuen werde in der Erinnerung an ihr eigenes Kindesleben und die glücklichen Sommertage.

   A nakonec si představila, jak tato její malá sestřička bude v pozdější doběsama dospělou ženou; a jak si i ve zralém věku zachová prosté a milující srdce svého dětství a jak kolem sebe shromáždí jiné malé děti a rozzáří jim oči mnohým podivným vyprávěním, snad také vyprávěním svého dávného snu o podzemní říši divů; a jak s nimi bude cítit ve všech jejich prostých zármutcích a nacházeti radost v jejich prostých radostech, vzpomínajíc si na vlastní své dětství a šťastné dny tohoto léta.

Text from wikisource.org
Audio from LibreVox.org