愛麗絲漫游奇境記

   Alenka - dokud ještěbyla s rodiči ve své rodné Anglii, říkali jí Alice - už začínala mít dost toho nečinného sedění vedle sestry na břehu řeky: jednou nebo dvakrát nahlédla do knížky, kterou sestra četla, ale tam nebyly vůbec žádné obrázky nebo rozmluvy - "a co je po knížce," myslila si Alenka, "ve které nejsou obrázky, ba ani rozmluvy?"

   Přemýšlela tedy - jak nejlépe mohla, neboťbyl horký den, a to ji dělalo ospalou. a hloupou - stojí-li pěkný věneček za to, aby vstala a sbírala květinky, když tu náhle kolem ní přeběhl Bílý Králík s červenýma očima.

   V tom nebylo nic tak velmi podivuhodného; a Alenka v tom neviděla nic tak velmi zvláštního, ani když slyšela, jak si Králík k sobě říká: "Bože, bože! Bože, bože! Já jistěpřijdu pozdě!" (Když o tom přemýšlela později, napadlo jí, že se nad tím měla pozastavit; v tu chvíli se jí to však zdálo docela přirozené.) Ale když Králík skutečněvytáhl hodinky z kapsičky u vesty, podíval se na něa pospíchal dále, vyskočila Alenka údivem, neboťjí prolétlo hlavou, že nikdy předtím neviděla králíka, který by měl kapsičku u vesty, neřkuli hodinky, které by z ní mohl vytáhnout; a hoříc zvědavostí, běžela za ním přes pole a naštěstí doběhla ještěvčas, aby viděla, jak vskočil do velké králičí díry pod mezí.

   Alenka ani chvíli nemeškala a vskočila za ním, aniž jen zdaleka pomyslila, jak se kdy opět dostane ven.

   Králičí díra vedla zpočátku přímo jako tunel a pak se za hnula dolů; tak náhle, že než mohla Alenka uvážit, nemá-li zastavit, shledala, že padá do jakési velmi hluboké studny.

   Buďbyla ta studna velmi hluboká, anebo Alenkapadala velmi zvolna, neboť měla při tom padání dosti času, aby se ohlížela kolem sebe a uvažovala, co se stane dále. Zprvu se pokoušela podívat se dolů pod sebe, aby se přesvědčila, kam padá, ale bylo příliš temno, než aby něco viděla. Začala se tedy ohlížeti po stěnách studny a zpozorovala, že jsou na ní samé kuchyňské police a přihrádky na knihy; tu a tam visely na hřebíku mapy a obrazy. Jak letěla mimo, vzala si z jedné poličky skleničku s nálepkou: MERUŇKOVÁ MARMELÁDA; avšak k jejímu velkému zklamání byla sklenička prázdná. Nechtěla ji zahodit ze strachu, že by mohla někoho zabít, tak se jí podařilo postavit ji zase na jednu poličku, podle níž padala.

   - "Nu," pomyslila si Alenka, "po takovémhle pádu si z toho už nic nebudu dělat, spadnu-li doma ze schodů! To se budou doma divit, jak jsem statečná! Hm, teďbych už neřekla nic, ani kdybych spadla ze střechy!" (Což bylo velmi podobné pravdě.)

   Dolů, dolů, dolů! Nebude tomu padání nikdy konce? "To bych ráda věděla, kolik mil už jsem proletěla," řekla nahlas. "Musím se už blížit středu Země. Počkejme: to by bylo, myslím, 4000 mil..." (jak vidíte, Alenka se ve škole naučila celé řadětakovýchhle věcí, a ačkoli toto nebyla zrovna nejlepší příležitost, aby se blýskala svými vědomostmi, jelikož tu nebylo nikoho, kdo by ji poslouchal, přece si myslila, že je dobře něco si zopakovat) - "ano, to bude tak asi správná vzdálenost, ale pak bych ráda věděla, na kterém jsem se to octla stupni zeměpisné šířky a délky?" (Jak vidíte, Alenka neměla ponětí, co je to zeměpisná šířka a délka, myslila si však, že jsou to krásná velká slova a že se vyjadřuje učeně.)

   Po chvíli začala opět: "To jsem zvědavá, zdali proletím skrz celou Zemi! To bude legrace, až vyletím mezi lidi, kteří chodí vzhůru nohama! Jakpak se jim jen říká... antipatové, myslím" - (jak vidíte, zaslechla kdysi, že se protinožcům říká antipodové, a špatněsi to zapamatovala; ani jí samotné to však neznělo správněa byla, panečku, ráda, že ji tentokrát nikdo neposlouchal, protože je to velká ostuda, blýskat se cizími slovy a neumět jich. užívat) - "ale to se jich budu muset zeptat, jak se ta země, kde vypadnu, jmenuje. Prosím, milostivá paní, jsem to na Novém Zélandě, nebo v Austrálii?" (A pokusila se při tom oslovení o zdvořilou poklonku; jen si představte, jak děláte poklonku, padajíce z třetího patra! Myslíte, že byste to dovedli?) "A za jak hloupou malou holčičku mne budou mít! Ne, to nepůjde, ptát se; snad to někde uvidím napsáno.

   Dolů, dolů, dolů. Nic jiného se nedalo dělat, Alenka tedy brzy začala znovu mluvit. "Minda se po mnějistědnes bude shánět!" (Minda byla Alenčina kočka.) "Doufám, že nezapomenou při svačiněna její misku mléka. Mindo, drahoušku, kéž bys tu byla dole se mnou! Ve vzduchu sice, myslím, nejsou žádné myši, ale mohla bys tuchytit netopýra a to, víš, je skoro jako myš. - Ale jedí vůbec kočky netopýry?" A tu začala být Alenka trochu ospalá a počala si odříkávat: "Jedí kočky netopýry? Jedí netopýry kočky?" a někdy: "Jedí netopýři kočky?" a1e jelikož, jak vidíte, nedovedla odpovědět ani na jednu, ani na druhou otázku, bylo to celkem jedno, jak ji položila. Cítila, že usíná, a právěse jí začalo zdát, že se vede za ruku s Mindou a ptá se jí velmi vážně: "Nuže, Mindo, řekni mi pravdu, jedlas někdy netopýra?" - když tu najednou buch! - dopadla na hromadu suchého listí a bylo po pádu.

   Alenka si ani trochu neublížila a v mžiku byla na nohou: pohlédla nad sebe a kolem sebe, nad ní bylo temno a před ní nová dlouhá chodba, v níž ještězahlédla pospíchajícího Bílého Králíka. Nesměla ztratit ani vteřinu: jako vítr se pustila za ním a doběhla k němu dosti blízko, aby slyšela, jak si povídá, zahýbajekolem rohu: "U mých uší a vousů, jak je pozdě!" Byla těsněza ním, když zahnula kolem rohu. Králík se jí však náhle ztratil z očí. Byla v dlouhé nízké síni, osvětlené řadou lamp, visících ze stropu.

   Po obou stranách síněbyly řady dveří, všechny však byly zamčeny, a když je Alenka všechny po jedné i po druhé straněvyzkoušela, ubírala se smutněprostředkem síněpřemýšlejíc, jak se kdy opět dostane domů.

   Pojednou jí stál v cestěmalý třínohý stolek, celý z hladkého průhledného skla; na něm nebylo nic než malinký zlatý klíček, a Alenku hned napadlo, že by to mohl být klíček od některých těch dveří: ale běda! buď byly zámky příliš velké, nebo klíčpříliš malý, aťuž tak nebo onak, nehodily se k sobě. Když však tak po druhé obcházela, uviděla před sebou nízkou záclonku, které dříve nezpozorovala, a za ní byly malé dveře, tak asi patnáct palcůvysoké: zkusila zlatý klíček v jejich zámku a k veliké její radosti zapadl.

   Alenka otevřela dveře a shledala, že vedou do malé chodbičky, ne prostornější než myší díra. Poklekla a hleděla chodbičkou do nejrozkošnější zahrady, jakou si jen můžete představit. Ó, jak toužila dostat se z malé síněa procházeti se mezi záhony zářivých květin a chladnými vodotrysky! Ale dveřmi jí neprošla ani hlava. "A kdyby mi hlava prošla," pomyslila si ubohá Alenka, "co by mi to bylo platno, když by neprošla ramena? Ó, jak bych si přála, abych se mohla stáhnoutjako dalekohled! Myslím, že bych to dovedla, jen kdybych věděla, jak začít." V poslední době, jak jste viděli, se událo tolik mimořádných věcí, že se Alenka začala domnívati, že je velmi málo věcí opravdu nemožných.

   Čekati u malých dvířek se jí zdálo bezúčelné, vrátila se tedy ke stolku, napolo doufajíc, že na něm nalezne nový klíčnebo aspoňknížku návodů, podle nichž by se člověk mohl stáhnout jako dalekohled; a tenkrát tu nalezla lahvičku ("která tu před chvílí zcela určitěnebyla," řekla si Alenka) a na té byla přivázána cedulka, na níž bylo velikými písmeny krásněvytištěno: VYPIJ MNE!

   - To se pěkně řekne: "Vypij mne!" - tohle však moudrá Alenka neudělá tak náhle. - "Ne, napřed se podíváme," řekla si, "není-li na tom nálepka s nápisem JED!" neboť četla mnoho povídek o dětech, které se spálily, nebo byly snědeny divou zvěří, nebo kterým se stalo mnoho jiných nepříjemných věcí, a to všechno jen proto, že ne a ne, aby si pamatovaly jednoduché poučky, kterým je učili jejich přátelé: například, že se možno spálit rozžhaveným háčkem, držíme-li jej v ruce příliš dlouho, nebo že prst obyčejněkrvácí, řízneme-li do něho nožem příliš hluboko; a ni kdy nezapomněla, že, napijeme-li se z lahvičky, na které je napsáno JED! - je skorem jisto, že toho dříve či později budeme litovat.

   Na této lahvičce však nebylo napsáno JED! a tak se Alenka odvážila okusit jejího obsahu; a shledavši jej docela chutným (měl totiž jakousi smíšenou chuťtřešňového koláče, krupičné kaše, ananasu, pečené husy, čokolády a topinky s máslem), byla s lahvičkou brzo hotova.

   "Jaký to podivný pocit!" řekla Alenka. "Jistěse do sebe zatahuji jako dalekohled."

   A tak tomu opravdu bylo: byla teďjen deset palcůvysoká a tvářse jí vyjasnila při pomyšlení, že má nyní zrovna potřebnou míru, aby mohla projít malými vrátky do krásné zahrady. Nejprve však několik minut čekala, záhy zjistila, nezkracuje-li se ještě dále; trochu jí to působilo starost; "neboťto by, víte, mohlo skončit tím" - řekla si - "že bych se zkrátila v nic, jako dohořelá svíčka. To bych ráda věděla, jak bych potom vypadala!" a pokoušela se představit si, jak vypadá plamen svíčky po zhasnuti, neboťse nedovedla upamatovati, že by kdy co takového byla viděla.

   Když po chvíli zjistila, že se s ní dál nic neděje, rozhodla se, že půjde ihned do zahrady. Ale běda! Když došla ke dveřím, shledala ubohá Alenka, že zapomněla zlatý klíček, a když se proň vrátila ke stolku, zjistila, že naňnemůže nikterak dosáhnout; viděla jej zcela zřetelněsklem stolku a pokoušela se, jak nejlépe dovedla, vyšplhati se po jedné z jeho noh, ale ta byla příliš hladká; a když se ubožačka marnými pokusy úplně vyčerpala, sedla si a plakala.

   "Tak a teďdost, pláčem nic nespravíte!" řekla si k soběhodnězostra. - "Radím vám, abyste toho tu chvíli nechala!" Alenka si zpravidla dávala velmi dobré rady (ačse jimi velmi zřídka řídila) a někdy si vyhubovala tak přísně, že jí slzy vstoupily do očí; a pamatovala si, jak se jednou pokoušela napohlavkovat si za to, že se chtěla ošidit ve hře v kroket, kterou hrála sama proti sobě, neboťtoto podivné dítěsi velmi libovalo v tom, že dělalo, jako by bylo dvěma osobami. "Teďvšak není nic platno dělat, jako bych byla dvěma osobami," řekla si Alenka - "vždyťze mne zbylo sotva na jednu slušnou osobu!"

   Brzy však spočinula zrakem na malé skleněné krabici, ležící pod stolem; otevřela ji a našla v ní malý koláček, na němž byla rozinkami krásněvysázená slova: SNĚZ MNE! - "Dobrá, tak těsním," řekla Alenka. "Uděláš-li mne větší, budu moci dosáhnouti klíče, a uděláš-li mne menší, podlezu pode dveřmi a tak se tím neb oním způsobem dostanu do zahrady a je mi tedy jedno, co se stane!"

   Snědla kousíček a řekla si úzkostlivě: "Kterým směrem? Kterým směrem?" - držíc si ruku na temeni hlavy, aby se přesvědčila, kterým směrem poroste. Byla velmi překvapena, shledavši, že zůstává nezměněna. Ono se to sice zpravidla tak stává, když člověk jí koláč, Alenka si však už tak zvykla očekávati samé mimořádné události, že jí obvyklý pochod života připadal hloupý a nudný.

   Dala se tedy do koláče a brzy s ním byla hotova.