愛麗絲漫游奇境記

   A začala uvažovat, jak by to zařídila. "Budou muset jít poslíčkem," pomyslila si; "to bude legračněvypadat, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivněbude vypadat adresa!

Slovutná Alenčina Pravá Noha,
   Koberec,
    poblíž Stolu
     (s Alenčinými pozdravy).

   Bože můj, jaké to mluvím nesmysly!"

   Vtom vrazila hlavou do stropu síně: vskutku byla už asi devět stop vysoká. Bez otálení vzala se stolku zlatý klíček a spěchala k zahradním dvířkám.

   Ubohá Alenka! Vše, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a dívat se do zahrady jedním okem; dostat se dvířky bylo beznadějnější než kdy jindy, a Alenka si sedla a dala se znovu do pláče.

   "Mohla byste se stydět," řekla si po chvíli, "taková velká holka," (to mohla po pravdě říci) "a takhle brečet! Tu chvíli aťmi přestanete - no, co jsem řekla!" Ale plakala dál, roníc vědra a vědra slz, až kolem ní byla velká louže, asi čtyři palce hluboká a pokrývající celou polovinu síně.

   Po chvíli zaslechla v dálce lehké cupitání a spěšněsi osušila oči, aby viděla, kdo přichází. Byl to Bílý Králík, který se vracel nádherněoblečen a držel v jedné ruce pár bílých rukaviček a ve druhé velký vějíř. Cupital kolem ve velkém spěchu, bruče si k sobě: "O, vévodkyně! Ó, vévodkyně! Ta bude divá, že jsem ji nechal tak dlouho čekat!" Alenky se zmocňovala taková zoufalost, že byla odhodlána obrátit se o pomoc na kohokoli; když se tedy Králík přiblížil, začala tichým, nesmělým hláskem: "Prosím, pane..." Králík sebou prudce trhl, upustil vějířa bílé rukavice a odpelášil do temna, jak jen rychle dovedl.

   Alenka zvedla vějířa rukavice, a jelikož bylo v síni velmi horko, začala se ovívati, neustávajíc v mluvení: "Bože, Bože, jak je to dnes všechno podivné! A včera š1o všechno docela jako jindy. Což jsem se přes noc změnila? Počkejme: byla jsem táž jako včera, když jsem se dnes ráno probudila? Skoro si vzpomínám, že jsem se necítila ve své kůži. Nejsem-li však táž jako včera, musím se ptát, kdo u všech všudy jsem? Aha, to je ta velká hádanka!" A začala probírat všechny známé děti, které s ní byly stejného věku, aby viděla, nezměnila-li se v některé z nich.

   "Jistěnejsem Anča," řekla si, "protože ta má dlouhé kudrnaté vlasy, a mněse vlasy nekudrnatí, kdybych dělala co dělala; a jistěnemohu být Mařka, protože umím spoustu věcí, a Mařka - oh, ta toho umí tak málo! A mimo to, ona je ona, a já jsem já, a - bože můj, jak je to všechno zmatené! Musím zkusit, umím-li všechny věci, které jsem umívala. Počkejme: čtyřikrát pět je dvanáct, a čtyřikrát šest je třináct, a čtyřikrát sedm je - -ó, božínku! Takhle bych se nikdy nedostala k dvaceti! Ale konečně, násobilka nic neznamená: zkusme zeměpis. Praha je hlav ní město Vídně, Vídeňje hlavní město Paříže, a Paříž... Ne, to je všechno špatně, úplněšpatně! Musila jsem se proměnit v Mařku! Musím zkusit nějakou básničku, třeba: Běžel zajíc..." Postavila se způsobně, složila ruce v klín, jako kdyby stála ve škole a odříkávala úlohu, a začala deklamovat; ale její hlas zněl drsněa cize, a slova básničky, která jí přicházela na jazyk, nebyla také táž jako obyčejně:

"Běžel zajíc kolem plotu,
 roztrhal si v hrdle notu.
 Kantor mu ji zašít spěchal,
 v hrdle mu však jehlu nechal.
 Zajíci teďskřípá nota
 jako kantorova bota."

   "Ne, tohle jistěnejsou správná slova," řekla ubohá Alenka, a oči se jí znovu zalily slzami, jak pokračovala: "To už jsem jistěMařka, a budu muset jíst a bydlet v tom ošklivém malém domku, a nebudu mít skoro žádných hraček, a ó! tolik věcí se budu muset učit! Ne, v téhle věci jsem se rozhodla: jestliže jsem Mařka, zůstanu zde dole! Nic jim to nebude platno strkat sem hlavy a říkat: ,Drahoušku, pojďk nám sem nahoru!` Podívám se jenom vzhůru a řeknu: ,Kdo tedy jsem? To mi řekněte napřed, a teprve jestliže se mi bude líbit být tou osobou, vyjdu ven; jestliže ne, zůstanu zde dole, dokud nebudu někým jiným` -- ale, ó božínku!" zvolala v náhlém přívalu slzí, "kéž by sem někdo jen chtěl strčit hlavu! Mne už to tak mrzí být tu samotna!"

   Když to dořekla, podívala se dolůna své ruce a s úžasem zjistila, že si při té řeči natáhla jednu z Králíkových rukavic. "Jak sejen tohle mohlo stát?" pomyslila si. "To se zase musím zmenšovat." Vstala a šla ke stolu, aby se podle něj změřila, a shledala, že je, pokud mohla odhadnouti, asi dvěstopy vysoká a že se stále kvapem zmenšuje. Brzy přišla na to, že to zmenšování způsobil vějíř, který držela, i odhodila jej honem - zrovna včas, že unikla úplnému scvrknutí se v nic.

   "To jsem ale šťastněvyvázla!" řekla si Alenka, hodně ulekaná náhlou změnou, ale šťastná, že se vidí ještěna světě. "A teďdo zahrady!" a běžela, jak nejrychleji dovedla, k malým dvířkám. Ale běda! dvířka byla opět zavřena a zlatý klíček ležel opět na skleněném stolku, "a to je horší, než to bylo," myslilo si ubohé dítě, "neboťjsem nikdy nebyla tak malá, jako jsem teď- nikdy! A to je na mou věru velmi, velmi zlé!"

   Jak vyřkla tato slova, uklouzla jí noha, a v mžiku, plác! byla po krk ve slané vodě. První, co jí napadlo, bylo, že nějak spadla do moře, "a v tom případěse vrátím domůvlakem," řekla si k sobě. (Alenka byla jednou s rodiči u moře a její představa mořského břehu od té doby byla řada kabin na svlékání, děti, hrabající v písku dřevěnými lopatkami, vzadu řada domůa za nimi železniční stanice.) Brzy však přišla na to, že se octla ve velké louži slz, které naplakala, když byla devět stop vysoká.

   "Kéž bych byla tolik neplakala!" řekla Alenka, plavajíc v louži a hledajíc, jak by se z ní dostala ven. "Teďza to budu, myslím, potrestána tím, že se utopím ve vlastních slzách! Bude to podivné - ale všechno je dnes tak podivné..."

   Vtom zaslechla opodál jakési šplouchání a plavala tím směrem, aby se přesvědčila, co to je: nejprve se domnívala, že to je jistěnějaký mrož nebo nosorožec, pak se však upamatovala, jak je teďmaličká, a brzy rozpoznala, že je to jen myš, která do louže sklouzla asi stejnějako ona.

   "Bude mi co platno k téhle myši promluvit?" pomyslila si Alenka. "Všechno je tu dole tak neobyčejné, že si myslím, že i myš bude mluvit; rozhodněvšak za pokus tostojí." Tak začala: "Ó Myško, neznáte cestu z tohoto jezera? Jsem už velmi unavena plaváním, ó Myško!" (Alenka se domnívala, že tohle je správný způsob, jak oslovit myš: nikdy předtím k myši nemluvila, vzpomněla si však, že viděla v bratrovělatinské gramatice: "Žába - žáby - žábě- žábu - ó žábo!") Myš se nani podívala jaksi zpytavěa neříkala nic; Alence se však zdálo, že na ni mrkla jedním očkem.

   "Možná že nerozumí česky," pomyslila si Alenka; "to bude, počítám, německá myš, která sem přišla s Jindřichem Ptáčníkem." (Vidíte, že se vší svou znalostí historie Alenka neměla jasné představy, jak dávno se co stalo.) Začala tedy znovu: "Wo ist meine Katze?", což byla první věta v její německé čítance. Myš prudce vyskočila z louže a Alence se zdálo, že se třese po celém těle hrůzou. "Ó, prosím za odpuštění!" zvolala spěšně, plna strachu, že se dotkla citů ubohého zvířátka. "Zapomněla jsem, že nemáte ráda koček."

   "Nemám ráda koček!" zapískla Myš rozčileně. "Měla byste vy ráda kočky, kdybyste byla mnou?"

   "Nu, možná že ne," řekla Alenka chlácholivě, "ale už se proto nehněvejte. -A přece bych si přála, abych vám mohla ukázat naši Mindu: myslím, že byste si zamilovala kočky, kdybyste ji viděla. To je vám takové mírné, drahé zvířátko," pokračovala Alenka, polo k myši a polo k sobě, plovajíc v louži, "a tak pěkněsedí u krbu a přede a olizuje si pacičky a umývá se - a je tak teploučká a měkoučká na chování - a tak ohromně dovede chytat myši - ó, prosím za odpuštění!" zvolala znovu, neboťtentokrát byla Myš celá zježená a Alenkacítila, že musí být doopravdy uražena. "Nebudeme o ní dál mluvit, nemáte-li to ráda."

   "Nebudeme - - vskutku!" křičela Myš, která se třásla od hlavy po ocas. "Jako kdybych já kdy mluvila o takovém předmětě! Naše rodina vždycky nenáviděla kočky: ošklivé, sprosté, nízké tvory! Aťuž to jméno neslyším!"

   "Už ho nevyslovím, opravdu!" řekla Alenka, pospíchajíc změnit předmět rozmluvy. "Máte - máte ráda -- máte ráda - psy?" Myš neodpověděla, Alenka tedy dychtivěpokračovala: "U našich sousedůmají takového pěkného pejska, toho bych vám chtěla ukázat. Je to malý jezevčík a má taková chytrá očka, víte, a takovou dlouhou vlnivou hnědou srst! A donáší věci, které mu hodíte, a dovede se postavit a prosit o jídlo, a všechno možné dovede: - ani si to všechno nemohu vzpomenout- a patří zahradníkovi, víte, a ten říká, že je tak užitečný, a stojí za tisíce! A říká, že mu už pochytal všechny krysy, a - - oh, jemináčku!" zvolala Alenka lítostivým hlasem, "už jsem ji zase urazila!" NeboťMyš plavala pryč, jak nejrychleji dovedla, způsobujíc v louži úplné vlnobití.

   Alenka na ni tedy zavolala konejšivě: "Myško, drahá! Vraťte se, drahoušku, a nebudeme už mluvit o kočkách ani o psech, nemáte-li jich ráda!" Kdyžto Myš uslyšela, obrátila se a zvolna plavala zpět: byla ve tváři úplněbledá (hněvem, pomyslila si Alenka) a řekla hlubokým, chvějícím se hlasem: "Pojďme na břeh a já vám povím příběh svého života a porozumíte, proč nenávidím kočky a psy."

   Byl nejvyšší čas, neboťlouže začínala být pomalu přeplněna zvířaty a ptáky, kteří do ní spadli: byla mezi nimi kachna a papoušek Lora, dokonce jeden Blboun, kterému říkali Dodo, orlík a několik jiných podivných stvoření. Alenka vedla a celá společnost plavala ke břehu.